Hong Kong – ukradená výspa demokracie?
Hong Kong je autonomní oblast patřící pod správu Čínské lidové republiky. Má svojí vlastní vlajku, používá vlastní měnu (hongkongský dolar) a s Čínou ji spojuje zahraniční politika, společná obrana a šéfka administrativy Carrie Lamová.
Abychom se trochu zorientovali v současné situaci, je zapotřebí podívat se ale nejprve do minulosti. Již v sedmnáctém století začal obchodní styk mezi Čínou a Evropou, která byla v té době zastoupena především britskou Východoindickou společností. Zájem Evropy o čínské zboží byl neukojitelný. A dovoz nebyl jednoduchý, neboť Čína o zboží z Evropy nejevila zájem a vyžadovala platby ve stříbře. To nebylo především pro Brity zcela přijatelné, začali tedy do Číny dovážet opium, které již tehdy ve velkém pěstovali ve svých koloniích v Indii. Opium se v Číně uchytilo a již v polovině devatenáctého stolení se počet závislých na opiu odhadoval na dva milióny Číňanů. V té chvíli přísně zakročil čínský císař, který nechal zatknout více než 1500 pašeráků a překupníku a zničit více než 1000 tun opia. Tato jeho aktivita vedla k První opiové válce mezi Británii a Čínou. Vyspělé britské loďstvo obsadilo několik čínských pobřežních měst a donutilo Čínu podepsat potupnou Nanginkskou smlouvu, na základě které se kromě mnoha jiných sankcí, stal Hong Kong součásti Britské říše.
To už je dávná historie. Ale minimálně nám může objasnit, jak zasahovala Britská říše do přirozeného vývoje věcí v Asii. Není se tedy proč divit tomu, že jakmile to bylo možné, Čína, tentokráte již v podobě Čínské lidové republiky, projevila své nároky na vrácení Hong Kongu. A protože Británie již v té době nebyla koloniální velmocí, musela nároky Číny uznat a v roce 1984 vyjednala podmínky pro vrácení Hong Kongu pod čínskou správu. Reálně se tak stalo v roce 1997, kdy se z Hong Kongu stala zvláštní administrativní zóna Čínské lidové republiky.
Aby ale situace nebyla příliš jednoduchá, dohoda mezi Británii a ČLR obsahovala i doložku, dle které dalších 50 let, tj. až do roku 2047, nebude v Hong Kongu zaveden socialistický ekonomický systém, který funguje v celé Číně, ale na celých příštích 50 let bude Hong Kongu garantováno udržení kapitalisticko – demokratického systému.
Byť z počátku nikdo nevěřil, že dohoda mezi Británii a ČLR bude fungovat, katastrofické scénáře se nenaplnily a Hong Kongu se i po změně vlády stále dařilo dobře. Nespokojenost místních ale nepramení z ekonomických ukazatelů, ale z nespokojenosti s politickým systémem. V letech 2003, 2014 a opět letos propukly v Hong Kongu prudké nepokoje. Cílem nepokojů je omezit zasahování Číny do vnitro hongkongských záležitostí, vyjádřit nesouhlas s Čínou dosazenou správkyní Carrie Lamovou a především poukázat na to, že byť se Čína zavázala až do roku 2047 udržet dohodnutou autonomii Hong Kongu, pomalu ale jistě kolem něj ale utahuje smyčku a asi nikdo nevěří, že dalších 27 let nebude toto území plně začleněno do všech struktur ČLR.
Na jednu stanu je velice jednoduché přiklonit se nyní na stranu Hong Kongských vzbouřenců. Dělá to většina západoevropských politiků a Americký prezident Donald Trump podepsal dokonce speciální zákon, který podporuje protivládní protestující v Hong Kongu, respektive připravuje si půdu pro další protičínské sankce.
Na druhou stranu, pokud si nyní dáme do souvislosti historické a současné události, to, že Hong Kong byl Číně ukradený, je nezpochybnitelné. A má nyní někdo právo přikazovat ČLR, co bude dělat s částí své země? Asi jako kdyby někdo naší vládě nutil zvláštní zákony pro Chodsko nebo Slezsko . . .
Nejsmutnější na celé situaci je to, že se opět obětí vysoké politiky stávají obyčejní lidé. Nejprve v 19. století se hongkongští Číňané stali součástí Britské říše, a nikdo se je na to neptal. A pár let zpátky se obyvatelé Hong Kongu stali opět Číňany, a mám ten dojem, že jim nebylo umožněno se k tomu vyjádřit.
A tak se nám zde opět potvrzuje, že odezvy našeho chování z minulosti se k nám vrací. Násilné zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí a národů se nikdy nevyplatilo a vždy přineslo jen násilí a bolest na obou stranách. Otázkou ale zůstává, zda se konečně z historie poučíme, či nikoli.
